Jaroslav Bejček

od 5.3.2012 do 27.4.2012 (prodlouženo)

JAROSLAV BEJČEK - osobnost, která se dnes už z povědomí ústecké veřejnosti pomalu vytrácí, ačkoliv se tu Jaroslav Bejček kdysi těšil značné popularitě. A to od chvíle, kdy se v Ústí usadil, dva roky po svém návratu z Číny, odkud si také přivezl manželku  korejského původu, rovněž výtvarnici, paní Li Ki Sun. Jaroslav Bejček se rázem stal jednou z vůdčích postav zdejšího výtvarného a života. Pozornost budil jak svým vnějším zjevem, monumentální postavou tak i sebevědomým vystupováním, někdy přecházejícím až do agrese. Stávalo se tak především ve srážkách s konzervativní částí severočeské výtvarné

i nevýtvarné obce v době uvolňování na zlomu padesátých a šedesátých let. Velmi tvrdě vystupoval i proti některým výtvarníkům, jejichž dílo neodpovídalo jeho představám o umělecké kvalitě. Malující učitele přímo nesnášel, na milost bral jen Miroslava Houru.

         Byl vynikající stratég a organizátor, patřil k úzké skupině umělců, kteří, více než v jiných regionech, nekompromisně prosazovaly (a lze říci že úspěšně) důsledné dodržování zákona o povinném uplatnění tří procent z nákladů na umělecká díla ve veřejné výstavbě. 

         Měl mnoho nepřátel, ale také přátel z nejrůznějších společenských vrstev a kulturních okruhů. Patřili mezi ně špičkoví herci, publicisté ale také sinologové, politologové a pracovníci cizích ambasád. Mluvil perfektně rusky, německy a čínsky. S čínskou ambasádou udržoval těsné kontakty za všech okolností – tedy i v době „roztržky sovětského bloku s lidově demokratickou Čínou“, což mu stranické oficiální kruhy často nemohly odpustit.

         Problematiku Číny a její věkovitou výtvarnou kulturu znal ale do hloubky a skutečně ji miloval. I když jeho nejmilejším básníkem byl perský matematik a astronom Omar Chajám, který svými životními postoji i filosofií předjímal evropskou renesanci. Ostatně leccos z renesančního ducha bylo Bejčkově povaze vlastní – umělecká všestrannost, těšení se z darů života a rovněž touha vše kolem ovládat.

         Definovat umělecký profil Jaroslava Bejčka není jednoduché a to nejen pro druhovou rozrůzněnost tvorby: maloval, vytvářel keramiku jak architektonickou, tak komorní (tj. malovanou kobaltem pod glazuru). Do architektury dodával rozměrné skleněné mozaiky, bronzové plastiky, ale také se věnoval ilustraci a drobné grafice. Hlavní osobnosti české výtvarné kritiky si v šedesátých letech tvorbu Jaroslava Bejčka příliš necenily, vysloveně ji přecházely. Nepochybně jim vadila nápadná stylová rozvolněnost, to těkání od zcela markantních čínských reminiscencí k mixážím podnětů, převzatých z děl klasické moderny. Zvláště ho přitahovaly osobnosti jako Pablo Picasso, Paul Klee; ovšem z nejmilejších byl Jaroslavu Bejčkovy vždycky Juan Miróo, prototyp nekonečné výtvarné hravosti. Pokud se týká Bejčkových prostorově složitě utvářených sochařských kompozic, tak v jejich pozadí často probleskuje dobrá znalost pravěké čínské, ale i předkolumbovské plastiky, stejně jako mu nebyl lhostejný projev anglického sochaře Henry Moora (což ovšem byla v té době společně uctívaná ikona řady sochařů Bejčkovy generace - u nás i ve světě). Soudobá, postmoderní estetikou formovaná kritika by dnes asi byla mnohem tolerantnější ke zmíněné Bejčkově stylové i druhové rozmáchlosti, stejně jako - z autorova hlediska „ zcela svobodné“ přecházení od jednoho inspiračního zdroje k druhému a k jejich vícevrstevnému propojování.

         Vystavený soubor dřevořezů s čínskou tématikou pochází z autorových studií na pekingské Akademii a nese stopy tehdy v Číně velmi aktuálního „revolučního dřevorytu“. Ten byl utilitárním kompromisem mezi evropskou moderní, sociálně motivovanou grafikou a prastarou technickou dokonalostí spojovanou s uctíváním krásy přírodních materiálů. Ta malíře Bejčka fascinovala zejména u čínské tušové malby na rýžovém papíře, která v Číně představuje neuvěřitelně dlouhou a až do dnes živou tradicí. Tuto techniku Bejček ovládl skvěle, jak v jejím tradičním pojetí, tak v polohách ovlivněných realismem evropské obrazové koncepce. Konečně, tuto techniku převedl zajímavým způsobem do malby kobaltem pod glazuru na porcelán. Sám si - na sklonku svého života - cenil tuto část své tvorby ze všeho nejvíc…a měl asi pravdu.

Jan Škvára, leden 2012.

JAROSLAV BEJČEK – malíř, sochař a keramik, ilustrátor a tvůrce mozaik pro architekturu. Narodil se 9. července 1926 v Louce u Litvínova v hornické rodině. V letech 1946 – 1947 studoval na Státní odborné keramické škole v Teplicích – nejdříve na oddělení sochařství, pak přešel do oddělení malby. Na této škole byl, mimo jiné jeho učitelem také Vladimír Šavel, st. V letech 1949 – 1953 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru prof. Karla Svolinského, odkud byl vyslán na studium na Ústřední akademii v Pekingu, kde studoval grafiku u prof. Li Chua v letech 1953 - 1957. V posledním roce studia se tu oženil s malířkou korejského původu Li Ki Sun. Spolu se v roce 1958 usazují nejdříve Louce u Litvínova, pak v Mostě, Nakonec se v roce 1960 usadili v Ústí a Jaroslav Bejček se okamžitě ujímá důležitých funkcí v tehdejším SČSVU. S odbočkou tohoto Svazu však vystavoval už v roce 1959 v Mostě na výstavě, která znamenala v severočeském regionu nástup modernějšího pojetí výtvarného umění. Svůj první ateliér v Ústí n. L. měl v Alešově ulici, postupně si však vybudoval přestavbou cihelny ve Stadicích reprezentativní rezidenci s keramickou dílnou a několika ateliéry. Zde pracoval až do sklonku svého života. V počátcích normalizace však ústecké prostředí opustil a usadil se v Praze. Zemřel po těžké nemoci 17. října 1986 v Ústí nad Labem.